Městský pivovar DOMAŽLICE

PIVOVAR

Historie pivovaru

V rukou měšťanů

Vaření piva k  Domažlicím nerozlučně patří. Město dostalo právo várečné, čili právo vařit a prodávat pivo, pravděpodobně hned při svém založení ve druhé polovině 13. století. První písemná zpráva o výrobě piva v Domažlicích pochází z roku 1341, vařilo se tu ale již dříve – uvedenou listinou král Jan Lucemburský totiž schvaluje nařízení městské rady, vykazující sladovníky z města na předměstí kvůli častým požárům.

Do historie pivovarnictví domažlického zasáhl i král Václav IV. Ten městu udělil roku 1395 tzv. mílové právo, v němž mimo jiné stálo, že „…vokolo téhož města našeho v míli žádných sladuov nedělali, piva nevařili ani nešenkovali, krčmy nevysadili.“ Jelikož tehdejší míle odpovídala asi hodině chůze, právováreční měšťané tím prakticky získali monopol na výrobu a odbyt piva a zajistili si tak zdroj bohatnutí jak pro sebe, tak pro město samotné.

Pivo bylo pro město strategicky důležité zboží, na počátku 16. století představovalo velikou většinu jeho příjmů. Proto se městská rada o své pivovary pečlivě starala. Když v roce 1579 získali Domažličtí do zástavy chodské vesnice, byl součástí kupní smlouvy i odstavec, že pivo „mají brát Chodové jen z Domažlic“. Domažlické pivo bylo dobré a vyváželo se na panovnický dvůr i do ciziny.

Až v 17. století přišly horší časy. Královská města jako Domažlice se musela vypořádat s rostoucí konkurencí poddanských měst a městeček, která také získala právo vařit pivo. Situaci ještě zhoršila třicetiletá válka a vysoké naturální daně (kontribuce). Tzv. kontribuční pivo město vařilo celý půl rok.

Technický pokrok 19. století

Velký skok do vývoje pivovarnictví přinesl technický pokrok 19. století. Město Domažlice se už od 70. let 19. století snažilo převzít veškerou výrobu piva ve městě a vyzvalo právovárečné měšťany, aby městu svůj majetek prodali. Ke shodě zprvu nedošlo, právovárečníci se rozhodli vařit pivo ve vlastní režii. Jimi provozovaný pivovar ale neměl dlouhého trvání a k prodeji nakonec došlo.

Na přelomu 19. a 20. století proběhla velká přestavba pivovaru, kterou provedla pražská firma Novák a Jahn. V roce 1892 byla předána modernizovaná varna, o 4 roky později sladovna. V ní nahradila modernější technologie sladování teplým vzduchem dříve používané sladování pomocí dýmu, tzv. na valacha.

20. století

Počátkem 20. století došlo v Obecním pivovaru v Domažlicích po další modernizaci technického vybavení ke zvýšení výroby a rozšíření sortimentu. Od roku 1912 se v Domažlicích začal vařit 12° světlý ležák, který podle znalců patřil k nejlepším v Čechách.
Rozmach pivovaru zabrzdila až první světová válka spojená s nedostatkem surovin, v roce 1917 byla výroba dokonce na 4 měsíce přerušena. K novému vzestupu výroby došlo až ve dvacátých letech. Vařil se ležák a obyčejné pivo, později ve 30. letech dominovala výroba 10° světlého a 12° černého piva. Ke všem druhům piva si vyráběl vlastní slad. V roce 1936 se změnil název podniku na Pivovar města Domažlic.

Za druhé světové války pivovar sice dokázal zachovat předválečný výstav okolo 18 000 hl, ale kvůli nedostatku surovin vařil jen z pšenice a to pivo 6°, později ke konci války i třístupňové, tedy téměř bez alkoholu.

Po válce proběhly v roce 1948 potřebné rozsáhlé opravy a výroba piva se zdvojnásobila na 36 000 hl ročně. Pivovar byl po znárodnění včleněn do velkopodniku Západočeské pivovary. Tehdy tu pracovalo 50 zaměstnanců. Do výroby se investovalo i za komunismu, výroba rostla: v roce 1954 se uvařilo už přes 80 tisíc hl. Veliké investice přišly ke konci 60. let. Byla pořízena nová varna, modernizována sladovna, rozšířena kapacita sklepů a spilky s ležáckými tanky. Přibyla stáčírna lahví s myčkou lahví a stáčecím aparátem.

V 80. letech byl pivovar začleněn do podniku Plzeňské pivovary s. p. V roce 1984 tu vznikl poslední klasicky zděný tovární komín v Československu. 45 metrů vysoký komín postavili ze 70 tisíc cihel, u paty měl průměr 5,15 metru, vnitřní průměr na vrcholu byl jen o málo více než metr.

V roce 1994 se pivovar stal součásti akciové společnosti Plzeňský Prazdroj, kam vedle domažlického pivovaru patřily ještě pivovary Plzeňský Prazdroj, Gambrinus, Karlovy Vary a sladovna v Plzni. V témže roce pivovar uvařil 157 000 hl piva. Hlavním produktem byl Purkmistr 12°. Plných 23 % Purkmistra šlo na vývoz, největším odběratelem bylo Německo. Kromě těchto značek se v roce 1994 vyráběl i Písař, Primus a Radní, tedy značky upomínající na dávnou tradici městského pivovaru.

Sláva domažlického pivovaru však v roce 1996 pohasla, akciová společnost Plzeňský Prazdroj ho v roce 1996 uzavřela. Originální značky domažlického piva zanikly (Purkmistr, Prior, Radní), část technologie byla z pivovaru odvezena do litevského pivovaru Ragutis, který v té době také Plzeňskému Prazdroji patřil.

Chátrající objekt se roku 2002 stal majetkem města. Městští radní původně zvažovali demolici celého areálu, včetně nejstarších budov, poté bylo rozhodnuto historickou budovu ponechat a ostatní nemovitosti zbourat. Na konci května domažlické zastupitelstvo schválilo prodej dvou třetin bývalého pivovaru za minimální cenu 8,5 milionu korun.

V roce 2004 zmizela velká část pivovaru z tváře města. Kromě budovy starého pivovaru z něj zbyla jen plocha pro parkoviště a několikametrová díra. Většina staveb v bývalém areálu musela ustoupit supermarketu Kaufland a parkovišti pro zákazníky. K zemi šel i necelých 20 let starý komín, který dělníci rozebrali cihlu po cihle.

Současnost

V roce 2020 se po zhruba čtvrtstoletí do budovy původní i nové sladovny a hvozdu znovu vrátila výroba piva. S pokorou k tradici, ale v novém moderním hávu tu pro vás vaříme poctivé pivo. Dej Bůh štěstí!